Na venkově v Burundi

Český Rozhlas - 1.10.2004
Robert Mikoláš nás minulý týden zavedl do hlavního města Burundi, Bujumbury. Dnes, jak slíbil, se s ním vypravíme na venkov, kde probíhají střety mezi povstalci z řad Hutuů a armádou tvořenou hlavně Tutsii.
Bylo krátce po rozednění, právě dozněl hlas muezzina svolávajícího muslimy k modlitbě a chvíli nato se rozezněly zvony modře natřeného kostela v centru Bujumbury. Nasedl jsem do najatého auta, ze kterého se linula tradiční burundská hudba, a vyrazili jsme směrem k horám. Ještě než jsme se vymotali z metropole, museli jsme po vedlejších silnicích objíždět místa uzavřená vojáky. "V noci se tu střílelo, asi někoho zabili," vysvětlil mi bez mrknutí oka řidič. Následovalo ještě několik kontrol a strážních stanovišť a Bujumburu jsme nechali za sebou. Ne tak vojáky, kteří tu polehávali či posedávali pod palmami podél silnice, před sebou odjištěné samopaly a kulomety. Byli doslova na každém kroku, často jen tak pochodovali sem a tam. Dokonce s protitankovými střelami na ramenou.

Asi po dvou kilometrech - pruh nížiny podél jezera Tanganjika totiž není širší - prudce stoupáme do kopců nad metropolí. Silnice je tak strmá, že mám pocit, jako bych jel od kterékoliv řeky v České republice rovnou na Sněžku. Jedna zatáčka za druhou, cestu lemují banánovníky a eukalypty, všude kolem červená až rudá půda. Najednou se kolem nás přeřítí cyklista, na zadní části kola připevněný balík dřevěného uhlí, hlavu skloněnou až k řídítkům. Kdyby najel na nějaký výmol či kámen, no, raději nechci ani pomyslet. Ve srovnání s tím, co jsem viděl po chvíli, to ale nebylo vůbec nic. Dohnali jsme cisternu s benzinem, které se zezadu drželo pět mužů na kolech! Jednou rukou se drželi nárazníku, druhou řídítek. A ještě se stihli podívat na nás! Podotýkám, že jsme jeli tak šedesátkou. Korunu všemu nasadil muž za volantem oné cisterny, když začal předjíždět jiný náklaďák, kterého se - jak jinak - drželi další šílení jezdci. A vůbec jim nevadil čoud z výfuku, přes který ani nebylo vidět, že je někdo předjíždí. Kola jsou v Burundi nejpoužívanějším dopravním prostředkem, auta se na venkově téměř nevyskytují, proto takto riskují. Za svezení však musí zaplatit 100 burundských franků, tedy asi 2,50 Kč. Lidé jsou tu chudí, a tak kromě taxíků či konvojů OSN můžete spatřit jen minibusy zajišťující spojení mezi Bujumburou a ostatními částmi země.

Hory mám rád a ty v Burundi jsou vysoké a zaujímají většinu území. Přelidnění ale způsobilo, že málokde narazíte na les. Jehličnanů je poskrovnu, převažují eukalypty, které jsou vysazovány kvůli tomu, že rychle rostou a zajišťují tak dostatek dřeva pro pálení cihel. Takovýchto "pecí" jsou tisíce, každý se chce uživit. Červená hlína se těží kdekoli a všude, kam se podíváte, stoupá k nebi dým. Samozřejmě když nejsou lesy, není ani zvěř. Většina jí byla pozabíjena během letitého konfliktu jako zdroj potravy. Jediné zvíře, které proto můžete spatřit, jsou krávy a kozy. Ty především. Jsou hlavní potravou a jejich zabíjení a následnému stahování přihlíží celá vesnice.
Dalším zdrojem obživy je pěstování čaje. Ten burundský je zvlášť ceněný a tvoří hlavní zdroj příjmů do státní pokladny. Pohled na zelené plantáže na svazích, za nimi kruhová obydlí z hlíny a se slaměnými střechami a nad tím zapadající slunce, to je nádhera! A když se mezi nimi objeví ženy v pestrobarevných oděvech - sukně žlutočerná, červená blůza a oranžový šátek - s košem plným banánů na hlavě, člověk na chvíli zapomene na hrůzy, které tento stát prožíval a prožívá. Ani vám nepřijde, že projíždíte místy, kde se stále bojuje, a že ve čtyři hodiny odpoledne musíte být zpět v Bujumbuře, jinak za vás nikdo neručí.