Burundi

Český Rozhlas - 23.09.2004

Burundi - malá země uprostřed Afriky. Leží v oblasti Velkých jezer a její metropole - Bujumbura - je postavena na břehu známého jezer Tanganjika. Že to zavání romantikou? Možná ano, pravda je ale úplně jiná. Země je po desetiletí zmítána střety mezi Tutsii a Hutuy a konflikt nebere konce. Přesto tady žijí lidé.

"Dobrý den, já jsem Mireček z Bujumbury", známá věta z filmu o básnících, kdy se hlavní černošský hrdina představuje Štěpánově mamince. Na jeho bílé zuby a rozzářený úsměv jsem si vzpomněl, když jsem v Nairobi přestupoval do letadla mířícího do Bujumbury. Poslední informace z Burundi nebyly příznivé a zvláště věta "Hrozí útoky na letadla přistávající v Bujumbuře", mě, přiznám se, vyvedla z míry. Spoléhaje na osud jsem se ale usadil a po chvíli už pozoroval krajinu pod sebou.

Burundi je hornatá země a až těsně u Bujumbury, podél jezera Tanganjika, je nížina. Přistáli jsme bez problémů a já se brzy ocitl v samotné metropoli. Bujumbura je na naše poměry malé město s nízkými, většinou přízemními či jednopatrovými domy. Ty jsou postaveny podél rovných ulic, tedy podobně jako třeba v Americe. Architektura nese stopy německé okupace z 19. století, jazyk, zboží v obchodech a hlavně jídlo v restauracích zase připomíná Belgičany. Všichni mluví francouzsky a všichni také chodí ráno na croissanty - řidiči taxíků, vojáci i šmelináři.

Ulice jsou plné prachu a aut. Mimo Bujumburu auto téměř nepotkáte, ale hlavní město je holt hlavní město. To s sebou nese velké nebezpečí hlavně pro chodce. Přejít na druhou stranu ulice je někdy téměř nemožné. Nezastaví nikdo a podobné je to i v silničním provozu. Že máte přednost či jste na křižovatce? Jak bláhové! Jediný případ, kdy někdo zastaví, je, když projíždí auto s ozbrojenými vojáky na korbě. Sedí na podélné lavici po obou stranách směrem do ulice, na klíně odjištěné samopaly a kulomety.

Kde se ale nedá vůbec projet, je v samotném centru. Ne že by se tam nesmělo, ale ústřední tržiště je tak přecpané, že máte co dělat, abyste vůbec prošli. Koupit se tu dá hlavně jídlo - ryby z jezera, banány, kukuřice, dřevěné uhlí, maso, mouka, čaj. Ten burundský je zvlášť ceněný, místní však dávají přednost mléku. Především snídani bez tří deci mléka si tu málokdo dovede představit. Zboží se často prodává rovnou z náklaďáků, všude je křik a zmatek. Občas se někdo popere, ale obchod jde dál.

Rušno je i v bočních ulicích. Burundi patří k nejlidnatějším zemím na světě - na jeden kilometr čtvereční připadá 230 obyvatel - a mnozí hledají obživu právě v metropoli, kde žije kolem šesti set tisíc lidí, tedy zhruba desetina z celkového počtu Burunďanů. K nejčastějším profesím patří šití oděvů. Krejčí a švadleny se svými či pronajatými šicími stroji lemují většinu komunikací, všude visí pestrobarevné oděvy. Jasně žluté, modré a červené. To hlavně. Červená je totiž většina půdy v Burundi a z ní se dělají pálené i nepálené cihly. Z venkova se vozí v kamionech a dělníci je vyhazují přímo z auta.

Pamětihodností v Bujumbuře moc není, snad jen modře natřený kostel - katolíků je v zemi 63 procent - a islámské kulturní centrum s mešitou a minaretem. Vyznavačů Alláha je 10 procent, ostatní jsou animisté. Doporučuje se navštívit i Park plazů a Muzeum tradiční burundské vesnice. Nacházejí se nedaleko pláže u jezera Tanganjika, a tak jsem tam vyrazil. Naskytl se mi však tristní pohled na několik hadů zavřených v kotcích s drátěnou stěnou a uzavřených jen na malou petlici. Vidět smrtelně jedovatou mambu je sice zážitek, ale. Venku se pak v betonových bazénech tísnilo pár krokodýlů. A vesnice? Jeden stojící slaměný dům, druhý pobořený.

Raději jsem si sedl u jezera a kochal se pohledem na mírně se vlnící hladinu. Do setmění jsem však musel být zpátky v hotelu. Pokud se objevíte v noci na ulici, je prakticky stoprocentní, že budete přepadeni a oloupeni. Navíc je zákaz vycházení a hotely stráží ochranka s puškami. A pokud si chcete vyjet z Bujumbury, je nutné vrátit se do čtyř hodin. Jinak byste se vzhledem k bezpečnostní situaci nemuseli zpátky do Bujumbury vůbec dostat. O cestování po venkově vám ale povím až příště.