Válka se stala v Burundi součástí života

BBC Czech - 2. září 2000

Připravil Zdeněk Červenka

V Africe v uplynulém týdnu horečnatě jednali zástupci dvou znepřátelených kmenů z Burundi. Sedm let už tam spolu válčí povstalci Hutuové a vládnoucí menšinoví Tutsiové. Po napjatých jednáních, která vedl bývalý jihoafrický prezident Nelson Mandela a za přítomnosti amerického prezidenta Billa Clintona byla nakonec přece jen - v severotanzánském městě Arusha - podepsána mírová dohoda. Dokument vyzývá k tříletému vzájemnému neútočení a během této doby se mají v Burundi konat demokratické volby.

Náš spolupracovník Zdeněk Červenka měl jedinečnou příležitost právě tento týden dění v Burundi sledovat a v následujícím příspěvku vysvětluje, jak se mnohaletá kmenová nenávist mísí s jedinečnými projevy místní kultury.

Burundi je sice rozlohou menší než Morava, ale má skoro 6 milionu obyvatel. Spolu se sousední Rwandou patří k nejlidnatějším zemím v Africe. Tropickými dešti bohatě zalévaná země budí dojem obrovské zahrady - to proto, ze prakticky každá píď země je obdělávána, aby rodila všemožné druhy obilí, ale i zeleniny a ovoce. Květiny se odsud vyvážejí do Evropy. Pateří burundske ekonomiky jsou rozsáhlé plantáže čaje a kávy.

Zemi obývají dvě etnické skupiny - Tutsiové, kteří tvoří asi 14 procent obyvatel a Hutuové, kterých je přes 85 procent. Hutuové s Tutsii tvoří jediný národ, oba kmeny mluví stejnou řečí, zvanou kirundi, jsou stejného naboženství, většinou katolíci, mají stejný životni styl a až do roky 1993 žili v sousedské harmonii.

Konec harmonického soužití

Znám mnoho smíšených manželství a mohu potvrdit, že nezasvěcený "outsider" ani není schopen Hutua od Tutsie rozeznat. Jejich kmenová nenávist pochází z dob belgické koloniální vlády. Belgičané pokládali vysoké štíhlé Tutsie s ušlechtilými, aristokratickými rysy za inteligentnejší než malé zavalité Hutuy a svěřili jim armádu, policii a správu země a tím i přístup ke skromným přírodním zdrojům. A příčinou konfliktu, který mezi oběma kmeny propukl, je pravě boj o tyto zdroje.

Armáda, kterou spolu s policii ovládají Tutsiové, se skoro denně střetáva s hutuskými guerillami, kteří ze svých základen na druhé straně hranic v Tanzanii a Kongu přepadávají města a vesnice.

Navštívil jsem město Bujumburu, jehož předměstí jsou skoro každou noc dejištěm přestřelek. Mým průvodcem se stal George Nazimbama, veselý, kulaťoučký úredník ministerstva zahraničních věcí. Den po mém příjezdu mě pozval na večeři do svého skromného bungalowu, kde se vaří - tak jako v 90 procentech místních domácností - na dvoře, na ohništi s dřevěným uhlím. Představil mi svou ženu Julii a tři roztomilé děti od 3 do 7 let. Druhý den se neobjevil. Místo něho přišla jeho kolegyně Tereza. Řekla mi, ze George nepřišel do práce. Na otázku proč neodpověděla, pouze odvrátila hlavu.

Můj švédský přítel Tomas, který pracuje v Burundi pro švédskou agenturu pro pomoc rozvojovým zemím, pak zjistil, ze George byl v noci zastřelen při potyčce mezi policií a rebely. Burunďané o podobných tragediích mlčí - prostě se na ně snaží zapomenout. Ujišťují každého navštěvníka, že vše se v dobré obrátí a že brzy bude mír a konec násilí. Měl jsem však dojem, ze přesvědčuji sami sebe o něčem, čemu nevěří. Snaží se žít, jakoby válka neexistovala.

Nejistá budoucnost

Do vesnice Teza jsem přijel s malou skupinou skandinávských poslanců. Uvítal nás starosta, který uspořádal na naši počest improvizovaný koncert bicích nástrojů. Burundské bubny jsou posvatné hudební nástroje s dlouhou kulturní tradicí a jejich dunění nechybí na žádné slavnosti.

Po strhujícím rytmickém úvodu vstává jeden bubeník za druhým a sólove tančí uprostřed kruhu lemovaného vesničany, kteří tleskají jeho akrobatickým skokům. Bylo to vůbec poprvé, kdy jsem v Burundi spatřil tváře rozzářené radostí. Ta se ještě vystupňovala, když malý hošík, stěží sedmiletý, vzal jednomu bubeníkovy paličky a zdařile držel takt s kapelou. Pak buben odložil a zatančil sólo. Zahrnuli jsme ho obdivem a pozvali na Coca Colu.

Jmenuje se Jean, ve válce ztratil oba rodiče. O něj a jeho dva mladší bratry se stará dvanáctiletá sestra Maria. Dali jsme ji všechny peníze, které jsme našli v kapsách a styděli jsme se, ze jsme neměli víc. Když jsme odjížděli, Jean dlouho běžel za naším jeepem a mával. V jeepu bylo ticho. Nikdo nepromluvil - všichni mysleli na totéž - jakou má asi Jean budoucnost v zemi nekonečného, bratrovražedného boje?